Moj pokojni prijatelj i svjetski književni velikan Milan Kundera dao je svoj glas za slobodnu i samostalnu Hrvatsku (Večernji list”,15. VII. 2023.)

Vjesnik Hrvatsko-češkoga društva broj 131., god. XIII., Zagreb, travanj 2024.:

MILAN KUNDERA, slavni češki i francuski književnik, proslavio bi 1. travnja 95. rođendan. Tim povodom naš član, književnik Mile Pešorda, podsjeća na svoj tekst iz 2008. kojim je, kao jedini u hrvatskoj javnosti, reagirao na optužbe da je Kundera bio agent komunističkih tajnih službi i podsjetio na njegove zasluge za Hrvatsku.

Mile Pešorda: Kundera i sveti Pavao

Ex-komunističke strukture, i u razdoblju postkomunizma, nastavljaju progoniti svoje žrtve i protivnike. Komunisti se plaše istine o onome što su, uime komunizma, uradili ljudima i narodima svojom strahovladom te se planski osvećuju svima onima koji su se posvetili odkrivanju baš te zabranjene istine. Najnoviji je primjer komunističke osvete znameniti književnik Milan Kundera (rođen 1. Travnja 1929. u Brnu).

U trenutku kada su brojni ljubitelji i poštovatelji njegova opusa, s pravom,  očekivali vijest o dodjeljivanju Nobelove nagrade za književnost velikom romansijeru Milanu Kunderi, cijeli je svijet obišla i sve nas neugodno iznenadila obavijest o njegovoj nagrdi. Naime, iz „KGB“ struktura zloga (struktura protiv kojih se Kundera borio od 1960-ih godina pa sve do njihova raspada 90-ih), između stotina tisuća još neistraženih i znanstveno neobrađenih spisa i dokumenata nekadašnje tajne komunističke policije I MUP-a bivše Čehoslovačke, na svjetlost je dana poturen tek jedan papirić iz 1950., na kojemu neki policijski službenik piše kako je k njima u ured (navodno) svratio dvadesetjednogodišnji student M. Kundera te policiji jednostavno „priopćio“ ime nekoga (Kunderi posve nepoznata) mladića. (Kasnije je taj mladić bio uhićen i osuđen na 22 godine zatvora.). U času kada se moglo očekivati kako će Kundera biti proglašen nobelovcem, potpuno neočekivano, osamdesetgodišnjega slavnoga pisca i sveučilišnoga profesora dale su „KGB“ structure prokazati kao „doušnika“! Strukture su također na svome papiriću dale zapisati 14. III. 1950. da je taj i taj „danas oko 16 sati došao u ovu postaju kako bi priopćio da se jedna studentica treba tijekom večeri sastati sa stanovitim“ tim i tim, te da „potonji je pobjegao iz vojske, a lani u proljeće je ilegalno boravio u Njemačkoj“. Kundera je, preko svoga nakladnika Gallimarda, uputio kratki demanti, u kojemu stoji: „Najodlučnije opovrgavam sve optužbe, koje su čiste laži.“ Rekao je to Kundera u Parizu, gdje uglavnom živi, nakon što su ga komunističke vlasti iz domovine protjerale, a zatim mu, godine 1979., i samo češko državljanstvo oduzele. Komunizam, totalitarni sustav nastao na obmani, prijevari, nasilju i zločinu, strgnuli su sa sebe porobljeni ljudi i nacije. Književnik Milan Kundera je dao nemali prinos da se u istini ljubavi i slobode pobijedi taj bogoubojstveni anticivilizacijski poredak, odgovoran za stotinu milijuna ljudskih žrtava. Zasigurno su i zbog toga svojedobno i mene sama tvrdolinijaški komunisti javno prokazivali kao „kunderista, antikomunista i neprijatelja Jugoslavije“ (M. Lalić), u vrijeme kada sam uredio I objavio, orwelovske godine 1984. Kunderina Sabrana djela. A Kunderin mladenački „komunizam“, zapitkuju neki? Pa i Sveti Pavao je (si licet parva componere magnis) u svojoj mladosti, prije obraćenja na Kristov put, bio protukršćaninom. I sveti su se varali, dobro veli naš pobožni puk.

Milana Kunderu, dokazanoga prijatelja hrvatske slobode i kulture, pozdravlja duhovna Croatia, zemlja mira i posvete, i njezin potpisani službenik.

*Napomena autora: Objavljeno u tjedniku za kulturu Hrvatsko slovo, god. XIV., br.704., str. 5., Zagreb, petak, 17. 10. 2008., ali pod neautorskim naslovom. Izvorni je naslov mojega apela podpore „atentatorski” napadnutomu književnom velikanu, u tome času najvjerojatnijim kandidatom za Nobelovu nagradu, i prijatelju Milanu Kunderi bio – „Kundera i sveti Pavao”, ali je urednik dao neki bitno drugačiji naslov – „Kundera im i danas smeta”. Novinar je državne agencije Hina odaslao vijest o ovome posve osamljenome glasu javne podpore u Hrvatskoj jednome književnom velikanu i otvorenomu zagovorniku hrvatske slobode i nezavisnosti, ali su gotovo svi mediji zanemarili tu vijest. Častnom je i znakovitom iznimkom bio katolički tjednik „Glas Koncila” u Zagrebu, koji je, 2. XI. 2008. na stranici devetnaestoj, citirao oveći dio teksta solidarnosti s Kunderom, pod naslovom „Planska osveta KGB struktura”. Inače, moja je podršku Milanu Kunderi bila iztaknuto najavljena na prvoj stranici „Hrvatskoga slova”, pod naslovom: Mile Pešorda, „Kundera na udaru”.

Mile Pešorda kao direktor edicije i prireditelj predstavlja Sabrana djela Milana Kundere, četvrto izdanje, Sarajevo 1990. Intervju Mile Pešorde za Večernji list povodom smrti Milana Kundere, 15. 7. 2023.: http://www.hcdzg.hr/zan163-3.htm

Intervju Mile Pešorde za Večernji list povodom smrti Milana Kundere, 15. 7. 2023.

Književnik i prevoditelj Mile Pešorda uredio je 1984. godine Sabrana djela Milana Kundere, koja je objavio sarajevski nakladnik Veselin Masleša. Početkom devedesetih godina prošlog stoljeća četiri je godine bio na Sveučilištu u Rennesu, gdje je predavao hrvatski jezik, a to je i Sveučilište na kojemu je predavao i Kundera kada je iz Čehoslovačke 1975. prebjegao u Francusku. Za Večernji list danas govori o dugogodišnjem prijateljstvu i suradnji s velikim češkim i francuskim piscem koji je u utorak preminuo u Parizu.

– Kada ste prvi put stupili u kontakt s Kunderom?

Posredno u Francuskoj, u Parizu preko njegovih romana na francuskom jeziku. Izravno, prvi susret bio je 1983. u Parizu u njegovu stanu, nakon višekratnih telefonskih razgovora kada sam ga zvao iz Sarajeva i kada sam mu pisao da objavim u hrvatskome prijevodu njegova Sabrana djela. Nakon toga načelnog telefonskog razgovora, došao sam u Pariz i dogovor je pao. Poslije je potpisan i sporazum i 1984. su objavljena njegova Djela iza kojih je on stajao kao autor i koja je priznavao kao dijelove svoga opusa.

– On nije imao književnog agenta?

Ja sam to izravno dogovorio s njim. Prvi susret ga je iznenadio. Došao sam u stan, otvara gospođa Vera, pozdravljamo se, izlazi Kundera, dolazi na hodnik i gleda. Ja pitam, što gledate, a on kaže, gledam gdje vam je otac. Bio je iznenađen da je netko toliko mlad došao s njim razgovarati o sabranim djelima. Svaki razgovor s njim uvijek je bio s jednom razinom ozbiljnosti, ali i šale. Znao je biti šaljiv i polušaljiv, ali uvijek s mjerom prepoznavanja biti stvari u svijetu i u srednjoeuropskom prostoru koji je prepoznavao kao svoj vlastiti. U tom smislu su i Hrvatska i Bosna i Hercegovina živjeli u toj njegovoj svijesti kao dio srednjoeuropske cjeline.

– Jeste li ga pokušali pridobiti da dođe na sarajevsku promociju biblioteke?

Znao je i on, a znao sam i ja kako stvari stoje u tadašnjoj Jugoslaviji. Kada su najavljena Kunderina djela u Sarajevu, tim se projektom bavio vrh Komunističke partije. Prvi put dogodilo se da u velikoj nakladničkoj kući u kojoj sam radio, Veselin Masleša, u kojoj sam bio direktor edicije i priređivač, moram doći na sastanak k glavnom direktoru gdje je bio i sekretar Izvršnog komiteta Centralnog komiteta Saveza komunista BiH. Imao sam zadatak obrazložiti zašto sam odlučio objaviti, po njihovim mjerilima, zloglasnog komunističkog oporbenjaka. Valjalo je obraniti taj projekt i u tome sam uspio u smislu da je izišao.

– I imao je nekoliko izdanja?

Četvrto izdanje predstavljeno je u proljeće 1990. u Sarajevu u Francuskom kulturnom centru. Kada je objavljivanje krenulo, bilo je nezaustavljivo, no onda je u udarnom Dnevniku tadašnje Jugoslavije emitirana izjava Mihajla Lalića, jednog od lektirnih i udarnih pisaca, koji je rekao: “Ne objavljuju se djela o komunizmu i socijalizmu, ali objavljuju se djela neprijatelja socijalizma. Iza mladih kunderista i antikomunista stoje snage međunarodne reakcije i specijalnog rata protiv Jugoslavije.” Imali smo nepojamno visoke naklade i nije se dogodilo da Sabrana djela jednoga pisca imaju četiri izdanja u kratko vrijeme. A i peto izdanje je bilo gotovo, pred izlaskom iz tiska u jednoj mostarskoj tiskari, ali zaustavljeno je 1992. zbog rata.

– Jeste li vi i u doba rata nastavili kontakte s Kunderom?

Kada već spominjete rat, uoči početka rata učinio sam sve što je bilo moguće da se nekim bitnim ljudima iz Francuske rasvijetli ono što se događa u Jugoslaviji. Kod Kundere sam prijavio doktorsku disertaciju “Ideje Europe u djelima Ive Andrića i Miroslava Krleže”, a tu je i Finkielkraut, koji se pokazao velikim prijateljem Hrvatske u bitnim trenucima. Ali u počecima je išao u Beograd i Ljubljanu i zaobilazio Zagreb. Kada sam razgovarao s Kunderom o tome kako pomoći da se predoči prava slika stanja stvari u tadašnjoj državi, rekao mi je: “Idi razgovarati s Finkielkrautom.” Dogovorio mi je sastanak s Finkielkrautom, s kojim sam razgovarao više puta u njegovu stanu i na Sveučilištu. Od toga je objavio knjigu “Kako je moguće biti Hrvat” te je u jednom intervjuu rekao da ga je “Mile Pešorda prvi upozorio na Slobodana Miloševića” i da sam dao točnu dijagnozu stanja. Kundera je u studenom 1991. objavio izvrstan tekst u Le Nouvel Observateur, najuglednijem tjedniku socijalističkog usmjerenja, i kada sam došao k njemu na ručak, dao mi je u ruke taj broj časopisa i rekao: “Mile, pročitaj! Jesi li zadovoljan? Napisao sam ono što si govorio.” A on tamo staje na stranu onih koje u njihovim vlastitim stanovima masakriraju oni koji su jači i bolje naoružani. Tu je i bilo moguće da se u organizaciji Sveučilišta, gdje je bio redoviti profesor, u veljači 1992. dogodi dvodnevni simpozij Sudbine nacija bivše Jugoslavije. Nakon tog simpozija raskrinkana je priča onih koji su alarmirali europsku javnost da je u Hrvatskoj obnovljena endehazija i da su se zato u Hrvatskoj pobunili oni koji su krenuli rušiti njezin ustavni poredak. I jedna ekskluziva. U kasnu jesen i zimu 1991. alarmiran sam iz Ureda predsjednika Tuđmana da Mitterrandova Francuska ne namjerava dati svoj glas za priznanje Hrvatske i da pokrenem svoje prijatelje za hrvatsku stvar. Otišao sam na razgovor s Kunderom i zamolio ga da se za nas zauzme kod francuskoga predsjednika, svog prijatelja. Kundera mi je obećao da će to učiniti, što je on i učinio i o svojem me susretu i razgovoru s Mitterrandom i obavijestio. Kao što se zna, uskoro je Europska zajednica, uključivo i Francuska, priznala Hrvatsku kao nezavisnu državu 15. siječnja 1992. Moj pokojni prijatelj i svjetski književni velikan Milan Kundera dao je svoj glas za slobodnu i samostalnu Hrvatsku.

– Je li vam Kundera pričao o bijegu iz Čehoslovačke, iz koje je bježao autom te tada posjetio i Lošinj?

Kao što je poznato, Kundera je uvijek izbjegavao i u najužim krugovima pričati intimne priče. Jasno je da je on dolazio na Lošinj i da je tamo pisao, pio pelinkovac te je tamo nastao i jedan od njegovih romana. On je bio učitelj mnogih u smislu razumijevanja politike u europskom prostoru, što je izrazio u blistavim esejima, ali i romanima. Izbjegavao je privatizirati i familijazirati priče. Zna se otprilike kako je bježao, ali, kada je u svijet lansirana priča da je bio doušnik, bio sam jedan od rijetkih u hrvatskom prostoru koji ga je branio. Ja sam to nazvao neokomunističkim atentatom i osvetom struktura KGB-a. Jer zamislite vi priču u kojoj Institut u Pragu, koji je osnovan godinu dana prije, od milijun dokumenata izvuče neki papirić iz 1950. u kojemu je čehoslovačka Udba zapisala da im je došao Milan Kundera i nekoga prijavio. Taj je papirić nevjerodostojan i Kundera ga je odmah opovrgnuo rekavši da je to umorstvo njega kao autora. To je izvučeno u trenutku kada se u Švedskoj vijećalo o Nobelovoj nagradi i on je po mnogima bio sigurni dobitnik te nagrade. Bila je to osveta struktura koje Kunderi nisu mogle oprostiti njegovo svjedočenje o komunizmu kao totalitarnom i zločinačkom sustavu.

Denis Derk

Rozhovor Mileho Pešordy pro Večernji list u příležitosti úmrtí Milana Kundery, 15. 7. 2023

Spisovatel a překladatel Mile Pešorda redigoval v roce 1984 Sebraná díla Milana Kundery, které vydalo sarajevské nakladatelství Veselin Masleša. Počátkem devadesátých let minulého století strávil čtyři roky na Univerzitě v Rennes, kde vyučoval chorvatský jazyk, a na té samé univerzitě přednášel i Kundera, když v roce 1975 přeběhl z Československa do Francie. Pro Večernji list dnes hovoří o svém dlouholetém přátelství a spolupráci s velkým českým a francouzským spisovatelem, který zemřel v úterý v Paříži.

– Kdy jste přišel poprvé do kontaktu s Kunderou?

Nepřímo ve Francii, v Paříži, prostřednictvím jeho románů ve francouzském jazyce. Přímo pak k prvnímu setkání došlo v roce 1983 v Paříži v jeho bytě, po několika telefonických rozhovorech, když jsem mu volal ze Sarajeva a napsal, že vydám chorvatský překlad jeho Sebraných děl. Po tomto zásadním telefonickém rozhovoru jsem přijel do Paříže a dohoda padla. Později byla podepsána smlouva a v roce 1984 vyšla jeho Díla, za nimiž jako autor stál a která uznával jako součást své tvorby.

– Neměl literárního agenta?

Domluvil jsem to přímo s ním. První setkání ho překvapilo. Přišel jsem do bytu, paní Věra otevřela, pozdravili jsme se, objevil se Kundera, došel na chodbu a rozhlédl se. Zeptal jsem se ho, na co se dívá, a on odpověděl: „Dívám se, kde je váš otec“. Překvapilo ho, že s ním o sebraných dílech přišel hovořit někdo tak mladý. Každý rozhovor s ním byl vždy s mírou vážnosti, ale i vtipu. Uměl vtipkovat nebo alespoň částečně, vždy ale s určitou mírou uznání podstaty věcí ve světě a středoevropském prostoru, který uznával za svůj. V tomto smyslu žily Chorvatsko a Bosna a Hercegovina v jeho povědomí jako součást středoevropského celku.

– Snažil jste se ho přesvědčit, aby přijel na propagaci edice v Sarajevu?

Oba jsme věděli, jak to tehdy v Jugoslávii bylo. Když byla v Sarajevu oznámena Kunderova díla, začalo se tímto projektem zabývat vedení Komunistické strany. Stalo se poprvé, že ve velkém nakladatelství Veselin Masleša, kde jsem pracoval jako ředitel edice a redaktor, jsem se musel zúčastnit schůzky s generálním ředitelem, na které byl zároveň tajemník Výkonné rady Ustředního výboru Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny. Měl jsem za úkol vysvětlit, proč jsem se rozhodl vydat podle jejich měřítek notorického komunistického oponenta. Bylo potřeba ten projekt obhájit, což se mi povedlo v tom smyslu, že vyšel.

– A měl několik vydání?

Čtvrté vydání bylo představeno na jaře 1990 v Sarajevu ve Francouzském kulturním centru. Když se začalo s vydáváním, bylo to k nezastavení, ale pak došlo v tehdejším ústředním jugoslávském televizním programu Dnevnik k odvysílání prohlášení Mihajla Laliće, jednoho z předních a hlavních spisovatelů, který řekl: „Nevycházejí díla o komunismu a socialismu, ale jsou publikována díla nepřátel socialismu. Za mladými kunderisty a antikomunisty stojí síly mezinárodní reakce a zvláštní války proti Jugoslávii.“ Měli jsme nepředstavitelně vysoký náklad a nikdy se nestalo, že by sebraná díla jednoho spisovatele měla v krátké době čtyři vydání. Bylo dokončeno také páté vydání, které se mělo tisknout v jedné mostarské tiskárně, ale zastavila ho v roce 1992 válka.

Pokračoval jste během války v kontaktech s Kunderou?

Když zmiňujete válku, před jejím začátkem jsem dělal všechno možné, abych některým významným lidem z Francie osvětlil, co se v Jugoslávii děje. Přihlásil jsem se ke Kunderovi na doktorskou práci „Myšlenky Evropy v díle Ivo Andriće a Miroslava Krleži“ a působil tam také filozof Alain Finkielkraut, který se v důležitých okamžicích ukázal jako velký přítel Chorvatska. Na začátku však odjel do Bělehradu, Lublaně a navštívil Záhřeb. Když jsem mluvil s Kunderou o tom, jak pomoci podat pravdivý obraz tehdejšího stavu věcí v zemi, řekl mi: “Jdi si promluvit s Finkielkrautem.” Domluvil mi s ním schůzku, několikrát jsem s ním hovořil v jeho bytě a na univerzitě. Poté z toho vydal knihu „Jak je možné být Chorvatem“ a v jednom rozhovoru uvedl, že „Mile Pešorda ho jako první varoval před Slobodanem Miloševićem“ a že jsem podal přesnou diagnózu situace. V listopadu 1991 Kundera publikoval vynikající článek v Le Nouvel Observateur, nejrespektovanějším týdeníku socialistické orientace, a když jsem k němu poté přišel na oběd, podal mi to číslo časopisu a řekl: „Mile, čti! Spokojený? Napsal jsem, co jsi říkal.” Postavil se v něm na stranu těch, kteří byli zmasakrováni ve vlastních bytech těmi silnějšími a lépe vyzbrojenými. A právě zde bylo také umožněno, aby univerzita, kde byl řádným profesorem, uspořádala v únoru 1992 dvoudenní sympozium o osudu národů bývalé Jugoslávie. Po sympoziu byl odhalen skutečný příběh těch, kteří se snažili vyplašit evropskou veřejnost, že došlo v Chorvatsku k obnovení NDH, což naopak v Chorvatsku vyvolalo bouře u oněch osob, které se pustily do ničení ústavního pořádku. A teď něco exkluzivního. Na přelomu podzimu a zimy 1991 jsem byl upozorněn kanceláří prezidenta Tuđmana, že Mitterrandova Francie nehodlá hlasovat pro uznání Chorvatska, a byl jsem proto požádán, abych mobilizoval své přátele pro chorvatskou věc. Šel jsem si promluvit s Kunderou a požádal ho, aby se za nás přimluvil u francouzského prezidenta, sveho přítele. Kundera mi slíbil, že to udělá, slib dodržel a následně mě informoval o svém setkání a rozhovoru s Mitterrandem. Jak je známo, brzy (15. ledna 1992) Evropské společenství včetně Francie uznalo Chorvatsko jako nezávislou zemi. Můj zesnulý přítel a světový literární velikán Milan Kundera dal svobodnému a nezávislému Chorvatsku svůj hlas.

Vyprávěl vám Kundera o svém útěku z Československa, odkud uprchl autem a poté navštívil Lošinj?

Jak je známo, Kundera se vždy vyhýbal vyprávění intimních příběhů i v nejužších kruzích. Víme, že přijel do Lošinje a tvořil, pil pelinkovac a napsal tam jeden ze svých románů. Byl učitelem mnoha lidí z hlediska chápání politiky v evropském prostoru, což vyjádřil prostřednictvím brilantních esejů a románů. Vyhýbal se privatizaci a intimizaci příběhu. Jak unikl, se přibližně ví, ale když se do světa vypustil příběh, že byl udavačem, já byl v chorvatské oblasti jedním z mála, kdo ho bránil. Nazval jsem to neokomunistickým atentátem a pomstou struktur KGB. Představte si příběh, jak před rokem založený pražský ústav vytáhne z milionu dokumentů papír z roku 1950, na kterém československá UDBA napsala, že za nimi přišel Milan Kundera a někoho udal. Ten kus papíru je nevěrohodný a Kundera jeho obsah okamžitě popřel s tím, že šlo o vraždu jeho jako autora. Navíc k tomu došlo v době, kdy se ve Švédsku projednávala Nobelova cena a podle mnohých byl jistým laureátem této ceny. Byla to pomsta struktur, které Kunderovi nemohly odpustit jeho svědectví o komunismu jako totalitním a zločinném systému.

Denis Derk